Svátek Sukot je osmidenní svátek, při kterém si Židé připomínají vyjití z egyptského otroctví. Při příležitosti každého svátku, Sukot nevyjímaje, přijíždějí tisíce Izraelců i návštěvníků ze zahraničí navštívit Jeruzalém, hlavní město Izraele. Kromě náboženských oslav se zde konají různé akce, a jednou z těch významnějších je Jeruzalémský pochod.
Historie celé akce sahá do roku 1955, kdy se poprvé konal jako čtyřdenní pochod 200 vojáků izraelské armády do Jeruzaléma. K pochodu se tehdy přidalo 50 civilistů. Pochod se stal tradicí a jen o dva roky později, v roce 1957, se ho účastnilo již 5 tisíc vojáků a civilistů. V roce 1966 to bylo už 15 000 lidí. Původně se pochod konal o Pesachu, ale v roce 1974 byl přesunut na Sukot a zredukován na jeden den pochodu pouze Jeruzalémem, ale byly přidány různé trasy. Ty mají různý stupeň obtížnosti, takže každý si může vybrat trasu, která vyhovuje jeho možnostem.
V roce 2003 se pochodu začalo účastnit ICEJ, křesťanská evangelikánská organizace podporující Izrael. ICEJ každý rok přivede do Jeruzaléma tisíce křesťanů z celého světa, kteří vyjadřují podporu Izraeli.
Měla jsem to štěstí, že jsem letos byla v Jeruzalémě zrovna 17. října, kdy se pochod konal, a mohla jsem ho vidět. Pro diváka je to fascinující podívaná. Vidíte skupiny lidí z různých zemí, od Afriky přes Asii a Ameriku až po Evropu, v národních kostýmech nebo se specifickými hudebními nástroji, s transparenty vyjadřujícími lásku a podporu Izraeli a s národními vlajkami, často spolu s vlajkou izraelskou. Ty skupiny z různých zemí jsou nejvíce viditelné, ale mezi účastníky jsou i místní hudební a taneční skupiny, izraelští vojáci, sportovci a pouliční umělci.
Měla jsem velkou radost, když jsem v davu zahlédla české vlajky a hned jsem běžela Čechy pozdravit. Říkali, že jich tam je asi stovka – později jsem se dozvěděla, že dohromady se Slováky. Nebyl čas na dlouhé rozhovory, tak jsem jen prohodila pár slov s několika Čechy, než se celý pochod posunul dále kupředu. Bylo to pro mě nečekaně emocionální. Já jako česká Židovka žijící v Izraeli jsem měla obrovskou radost se setkání s českými křesťany podporujícími Izrael. V tomto směru opravdu pochod spojuje lidi bez ohledu na původ a náboženské přesvědčení. Kolem trasy pochodu stály stovky lidí, kteří pochod sledovali, místní i turisté ze všech koutů světa. Atmosféra byla nádherná. My Izraelci jsme zvyklí na svou adresu číst a slýchat hodně kritiky, útoků a nepravd, a je povzbuzující vidět najednou tisíce lidí, kteří přijeli do Jeruzaléma proto, aby nám vyjádřili svou podporu.
Ten samý den jsem pak na internetu zjistila, že účastníkem pochodu byl i můj známý Radek Hejret, se kterým se znám z doby, kdy jsem pracovala v Praze v Židovském muzeu. Požádala jsem ho, aby sepsal své dojmy a důvody, proč se pochodu zúčastnil. Můj pohled je „zvenčí“, z pohledu diváka a také místního obyvatele, a Radek nám poskytne pohled „zevnitř“, z pohledu účastníka:
Když jsem byl v roce 2009 přizván ke spolupráci s českou pobočkou Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ) na vzdělávacím projektu Světlo paměti, který se věnuje vzdělávání o holocaustu na základních a středních školách, netušil jsem, že se tím začíná naplňovat můj dávný tajný sen – navštívit Svatou zemi Izrael.
Sny se staly skutečností na podzim roku 2011, když jsem spolu s dalšími třiceti českými lektory a učiteli Izrael navštívil. Tehdy se jednalo o týdenní ryze pracovně-studijní návštěvu, která ve mně zanechala touhu Izrael navštívit znovu a na delší dobu. Nad to jsem už z vyprávění mnoha křesťanských přátel věděl o neopakovatelné specifické atmosféře, která v Izraeli panuje během období biblického svátku Sukot. Rostla ve mně tedy touha právě tuto atmosféru zažít osobně.
Do Izraele jsem pak začal jezdit pravidelně – jako turista, biblista, kazatel, badatel, vedoucí mládežnických kempů… Ale až na podzim roku 2017 jsem měl poprvé možnost projít Jeruzalémský pochod naživo. Zážitek předčil veškerá má očekávání – nešlo jen o ten fakt, že ulicemi Jeruzaléma prochází mnoho tisíc lidí z celého světa vyznávající lásku k Izraeli, ale zejména o to, jak to celé vnímají místní obyvatelé. Slova díků, radostné dětské tváře a slzy dojetí u starších obyvatel Jeruzaléma mluvily za vše. Tohle nejde předat, to se musí zažít.
A tak, když mne letos oslovili z CA Olivetour, zda bych nevedl skupinu turistů do Izraele právě na svátek Sukot, ani na chvíli jsem nezaváhal a s radostí na nabídku kývl.
A mé očekávání bylo opět překonáno. Ještě před začátkem samotného pochodu se v největším jeruzalémském parku Gan Saker začali scházet účastníci snad ze všech koutů naší planety. Brzy se celý park proměnil v pestrou paletu barev a zvuků. Jednotlivé skupiny se řadily do průvodu pod svými vlajkami, s nápisy proklamujícími lásku k Izraeli, mnohé ve stejnokrojích s typickými hudebními nástroji té či oné krajiny. Když se ve tři hodiny odpoledne dal pochod do pohybu směrem ke Starému městu, celá tato paleta se stala ještě pestřejší, protože přibyly stovky a tisíce přihlížejících místních. Naše pozdravy se mísily s jejich, zněly hebrejské písně vyznávající pokoj dalekým i blízkým. Nad našimi hlavami kroužil policejní vrtulník, ale pro zvuk bubnů, šófarů, tamburín a všeobecného jásavého pozdravu „Chag Sameach!“ nebyl ani slyšet. Po ujití několika sta metrů, plácnutí několika desítek high five se všudypřítomnými dětmi, s desítkami podaných rukou s dospělými a stovkami protnutých pohledů říkajících DĚKUJEME jsem se rozplakal. Slzy radosti a dojetí nešlo zastavit. Drže českou vlajku jsem jakoby zdáli slyšel: „Czechia, we thank you Czechia.“ A v mém srdci znělo: „Stojíme při vás, nejste sami. I když vás většina světa z politických důvodů nenávidí, jste Pánu Bohu milí, vzácní, milovaní.“
(Radek Hejret je lektor a koordinátor vzdělávacích projektů ICEJ, lektor přednášek o moderním Izraeli a garant literární disciplíny v rámci soutěžního projektu CEMACH, lektor primární prevence Křesťanské akademie mladých, průvodce po Izraeli pro CA OLIVETOUR a kazatel Apoštolské církve).
Letos byl počet účastníků uveden jako deset tisíc, v předchozích letech jsou uváděna čísla až do třiceti tisíc lidí. Ale konkrétní číslo není rozhodující. Rozhodující je úžasná atmosféra a silné emoce, které pochod vzbuzuje jak v pochodujících, tak i přihlížejících. Je to atmosféra přátelského setkání lidí z různých koutů světa v Jeruzalémě, fascinujícím městě tří náboženství s tisíciletou historií.
Helena Beinish