Život mezi kvílením sirén

Foto: Veřejný kryt v Tel Avivu (Fotila Hila)

Tři týdny války s Íránem. Není to jednoduché, ale zatím se držíme. Podle izraelských zdrojů  může válka trvat ještě několik dalších týdnů. Trump naopak tvrdí, že skončí brzy, zatímco představitelé Spojených arabských emirátů prohlašují, že jsou připraveni na dalších devět měsíců války. Takže to prostě bude trvat, dokud to neskončí.

Osobně si nemohu příliš stěžovat. Žiji ve středním Negevu, kde obvykle není mnoho sirén – nebo alespoň donedávna nebylo.

Když na nás z Íránu vystřelí raketu, lidé v určité oblasti dostanou zprávu, že „za několik minut“ bude na tu oblast raketový útok. Když se raketa přiblíží, sirény se rozezní jenom na konkrétních místech, na která ta raketa míří. Takže ne každý, kdo dostal předem varování uslyší i sirénu. Když siréna spustí, musíte okamžitě vstoupit do krytu. Siréna trvá asi minutu, a když dozní, je raketa zde. Obvykle slyšíte výbuchy. Je to zvuk obranného systému, který se  snaží raketu sestřelit. Někdy zní výbuch z dálky, někdy je velice blízko, hlasitý a děsivý. V krytu musíte zůstat, dokud neobdržíte další zprávu, že je možno vyjít ven. Ta obvykle přijde asi o deset minut později, poté, co všechny šrapnely dopadly na zem. Většina raket je sestřelena.

Když začala válka s Íránem, moje dcera Hila v Tel Avivu nespala více než 20 minut v kuse po dobu asi 35 hodin – dokud se jí nepodařilo přesunout se k nám na jih. Sirény tam kvílely téměř bez přestávky a ustavičně musela vybíhat do veřejného krytu. U nás byl ve stejné době relativní klid. Dostali jsme jen několik varovných zpráv, ale jen po jedné z nich následovala siréna. Protože máme v domě mamad (pokoj-kryt), jednoduše do něj vejdeme, zavřeme bezpečnostní dveře a je to. 

Ale lidé jako Hila, kteří žijí ve starších budovách bez mamadu, musí reagovat okamžitě, když dostanou varování – vyskočit z postele, naházet na sebe oblečení, vyběhnout z bytu, seběhnout po schodech ven na ulici a dorazit včas do miklatu (veřejného krytu) – a to všechno během několika minut, než se rozezní sirény. Takže my jsme byli relativně v pohodě, a největší starost jsme měli o naše děti žijící v méně klidných oblastech – nebo o ty, které slouží v armádě.

V posledních několika dnech se však situace zhoršila i tady.

Začalo to skoro jako vtip. Můj syn Eitan měl osmnácté narozeniny jen několik dní před začátkem války, a v pátek 27. února letěl se dvěma kamarády na čtyřdenní výlet do Gruzie. V sobotu ráno začala válka a jejich zpáteční let byl zrušen.

Abych to zkrátila – poté, co jejich rezervace hotelu skončila, přesunuli se letadlem do Prahy a zůstali nějakou dobu u mé maminky (Eitanovy babičky), dokud jim nebyl přidělen „záchranný let“ do Izraele. Ano – zatímco se většina cizinců zoufale snažila dostat z Izraele, Izraelci zaseklí v zahraničí se snažili „zachránit se“ zpět do válečné zóny. Když Eitan s kamarády konečně letěl zpět – po sedmnácti dnech místo po čtyřech – v El Al pustili pasažérům izraelskou hudbu a všichni dostali zdarma víno. 

To ještě není ten vtip. Ten přišel později. Eitan dorazil domů brzo ráno, a ten samý den večer jsme mu uspořádali narozeninový večírek, skoro měsíc po narozeninách. Uprostřed oslavy, když jsme dojedli dort, najednou prohlásil: „Chtěl bych slyšet sirénu. Vy jste jich slyšeli hodně, ale já jsem zrovna dorazil a nemůžu uvěřit, že je tu válka.“

Smáli jsme se mu: „Musíš si zajet do Tel Avivu. Tady jsme žádnou neměli už několik dní – dokonce jsme ani nedostali moc varovných zpráv.“

Hila prohlásila, že je šťastná, že může být tady bez sirén. Eitan vypadal poněkud zklamaně. 

O patnáct minut později jsme dostali varovnou zprávu. A o dvacet minut později už jsme seděli v mamadu – všichni účastníci oslavy namačkaní v jedné malé místnosti – zatímco venku kvílela siréna a ozývaly se hlasité výbuchy. 

Od této chvíle zde počet sirén vzrostl. Skoro se zdá, že je Eitan přivolal – i když on trvá na tom, že chtěl jenom jednu. 

Včerejší noc byla absolutně nejhorší. Byli jsme nuceni se vzbudit třikrát: v 1:17, ve 3:30 a v 5:31 ráno, v podstatě každé dvě hodiny. Dvě z varovných zpráv byly následovány sirénou. Jedna nebyla, ale on už v tom není velký rozdíl – když zazní varování, okamžitě vyskočíte, bez ohledu na to, jak hluboce spíte. Občas na sebe prostě narvete svetr a čekáte v posteli, jestli bude následovat siréna – ať tak nebo tak, už jste vzhůru, kontrolujete, zda je vaše rodina v pořádku, a pak se snažíte znovu usnout.

Mezitím byly sirény na jiných místech.

Mám s dětmi whatsappovou skupinu, kde se navzájem informujeme během sirén, že jsme v pořádku. Hila a Naomi bydlí v jiných městech, každá se svým přítelem. (Hila se po narozeninové oslavě vrátila domů kvůli práci.) Tu noc naše zprávy vypadaly takto:

21:39 Hila: Tel Aviv, miklat 

1:17 já: Mamad 

1:23 Naomi: V krytu

3:20 já: Mamad – už to tu začíná být jak v centru

3:20 Hila: Jojo…jsme v tom cool mega miklatu

3:23 já: Naomi má sirénu, my zatím ne

3:32 Naomi: V krytu

5:31 já: Mamad

8:39 Hila: Miklat

Pak byla pauza – a začalo to nanovo ve 4:59 odpoledne.

Jak tohle píšu, byly už tři sirény, tady v tom našem zapadákově uprostřed Negevské pouště. To je hodně neobvyklé.

Iránský režim se snaží zasáhnout Jaderné výzkumné centrum Dimona, které je nedaleko odsud. Nedokázali ho zasáhnout ani jednou – ale místo toho zasáhli blízké město Dimona, asi o deset kilometrů dál.

Více než polovina iránských raket obsahuje tzv. kazetovou munici. To znamená, že raketa exploduje ve vzduchu a uvolní mnoho menších bomb – až padesát – které dopadnou na širokou oblast. V Dimoně byla zasažena budova, která se zřítila, a víc než padesát lidí bylo zraněných municí spadlou na několika místech, včetně dítěte, které je ve velmi vážném stavu (tyto počty již byly oficiálně potvrzeny).

Kromě toho, že se při raketových útocích bojím o děti, mám také starost o naše dva kocoury. Jsou někdy uvnitř v domě, někdy na zahradě, ale občas si vyjdou úplně mimo zahradu. Kdykoliv dostanu varovnou zprávu, tak pokud nejsou doma, jdu na zahradu a volám je. Někdy hned přiběhnou, ale někdy ne, přece jen jsou to kočky a mají svojí hlavu. Když zůstanou venku během sirény, bojím se, aby na ně nespadl šrapnel. Zatím se jim naštěstí nic nestalo, ale alespoň v noci je raději držím doma.

Mimochodem jsou to bratři – dvojčata, a dnes mají zrovna druhé narozeniny.

My tady na jihu máme pořád relativní štěstí. Rakety z Íránu jsou vystřelené ze vzdálenosti skoro 2,000 km, takže obvykle dostaneme varování o několik minut dříve, než se rozezní siréna. Na severu Izraele jsou lidé ostřelováni navíc libanonským Hizballáhem, který je mnohem blíže. V případě útoku z Libanonu není předem varování – je rovnou siréna. V závislosti na tom, jak blízko jste k hranici, máte třeba jenom minutu, nebo i méně, abyste doběhli do krytu. Pokud žijete přímo u hranice, nemáte žádný čas. Siréna se rozezní, když je raketa nad vaší hlavou.

Tohle my zde na jihu nemáme – zatím.

Mezi kvílením sirén se snažíme žít tak normálně, jak to jen jde. Nevycházíme příliš z domu, jen když potřebujeme nakoupit. Školy jsou zavřené. Děti zůstávají doma, ty starší se učí přes Zoom. Když je hezké počasí, sedíme s mužem na zahradě. Dneska prší, tak jsme v domě.

Sedím zde a píšu článek, a na klíně mi přede kocour. Na chvíli máme iluzi klidu a pohody. 

Až do další sirény.

V Íránu teď tvrdí, že útok na Dimonu, a později večer i na město Arad, byla odplata za americký útok na jaderné zařízení Natanz dnes ráno. Ale Američané se alespoň dokáží trefit do svého cíle – na rozdíl od íránského režimu, který místo toho útočí na civilisty v blízkých městech.

Tak tohle je teď náš život – od jedné sirény ke druhé.

---

Originál uveřejněn V angličtině na substack.com 21. března 2026

Pozn. Jména dětí ponechávám změněna podle anglického originálu. Kdo je zná osobně, pochopí, o koho jde. 😊

O mě: Jsem průvodkyně v Izraeli  - a v době války, po 7. říjnu 2024,  především autorka článků a publikací o Izraeli. V době, kdy na nás nepřítel střílí rakety a turisté se pochopitelně bojí přiletět, se snažím alespoň zvýšit povědomí o životě v Izraeli psaním článků. V poslední době spíše anglicky kvůli velikosti publika, ale pokud chcete podpořit články v češtině, můžete mi koupit kafe, aby se mi lépe psalo.

Bonus - pokud kdykoli v budoucnosti využijete mých služeb jako průvodkyně v Izraeli, odečtu vám dříve darované kávy z ceny provázení, až do výše 30% z ceny provázení, jako poděkování za podporu v době války.

Kafe mi můžete koupit zde: https://buymeacoffee.com/negevgetawu