Za tu dobu, co žiji v Izraeli, jsem dostala několikrát nabídku psát o svých zkušenostech s raketovými útoky z Gazy. Dosud jsem se tomu vyhýbala, protože to není v Izraeli každodenní realita a nechtěla jsem, aby to první, co se Čechům vybaví při zmínce o Izraeli, byly rakety. V poslední době jsem ale došla k závěru, že je lepší zpráva někoho, kdo tu žije než různé dohady na základě zkresleného TV zpravodajství.
Především – rakety nejsou naše každodenní realita, nežijeme ve válečné zóně, ale v úžasné dynamické zemi, a většina dnů je naplněna běžnými radostmi a starostmi. Občas je ovšem náš běžný život vykolejen z normálu raketovým útokem z Gazy. Izraelci patří obecně mezi nejšťastnější národy (v indexu štěstí je Izrael většinou kolem 10.-12. místa na světě) a panuje tu silná tendence nenechat teroristy ovlivnit náš každodenní život víc, než je nezbytně nutné. Jen co ustane raketová palba, život se bleskově vrátí do normálu, jako by se nic nestalo, ulice, kavárny a parky se zase zaplní lidmi a jede se dál.
Nebudu se zde pouštět do politických příčin, prostě zde máme Gazu, kde Palestinci vyrábí primitivní rakety a také se tam pašují sofistikovanější rakety z Iránu a Libanonu. A občas na nás začnou střílet. Naprostá většina útoků je za použití těch nejprimitivnějších raket s krátkým doletem a schytají to jenom obce do 20 km od Gazy. Je smutným faktem, že většina Izraelců těmto útokům ani nevěnuje pozornost, protože se to týká jen pár desítek tisíc lidí z celkových osmi a půl milionu obyvatel Izraele.
Někdy dojde k použití rakety se středním doletem, která doletí např. do Tel Avivu nebo k nám do Beerševy. To pak je den dva celá země na nohou. Škody většinou nejsou velké, protože máme výborný protiraketový systém Železná kopule, a ve většině bytů jsou kryty. Ve starších čtvrtích nejsou kryty v domech, ale v ulicích. Kdo dodržuje bezpečnostní pokyny, má téměř naprostou jistotu, že se mu nic nestane. Pokud někdo do krytu nejde a radši pozoruje, jak letí raketa, riskuje, že dostane šrapnelem a je to jeho věc. Železná kopule se pokouší setřelit všechny rakety, které letí do obydlené oblasti. Ty, které letí do polí nebo do moře, nechá dopadnout. Z těch, které letí do obydlené oblasti, sestřelí více než 90 %. Několikrát se stalo, že raketa zasáhla dům, ale pokud byli obyvatelé v krytu (i přímo v zasaženém domě), nic se jim nestalo.
Za tři a půl roku, co zde žiji, jsem zažila sirénu několikrát, jednou v Tel Avivu a několikrát v Beerševě, naposledy před třemi dny. Nejhorší byly dva dny na jaře tohoto roku, kdy se teroristi snažili obelstít Železnou kopuli tím, že vždy vypálili několik raket najednou na stejné místo a doufali, že systém všechny nezvládne sestřelit. To byla novinka, předtím vždy byla jedna raketa na jedno místo. Tehdy jsme byli na večeři u mého přítele Pabla, já a moje dvě děti Joel (11) a Ester (16). Třetí dospělá dcera Keren byla tou dobou v Tel Avivu, 100 km od Beerševy. Už bylo po večeři, hosté odešli a my jsme si povídali. Najednou zničehonic siréna. Je to nepříjemný pronikavý zvuk s klesající a stoupající hlasitostí.
Rychle jsme běželi do krytu, což je jeden pokoj v bytě, kde se normálně bydlí. Rychle zkontrolovat, že jsou všechny děti uvnitř (máme jich dohromady šest, ale tehdy byly přítomny jen čtyři mladší), zavřít bezpečnostní okno a dveře. V Beerševě na to máme 60 sekund od chvíle, kdy začne siréna. Ve městě Sderot u Gazy mají 15 sekund. Jen co jsme zavřeli dveře a dozněla siréna, slyšeli jsme hvízdání raket nad domem a pak jednu nebo dvě velké rány. Taková rána značí většinou sestřelení rakety protiraketovým systémem, může to být ale i dopad rakety.
Pablovy děti přijímají sirény s flegmatickým klidem, s mými dětmi to bylo horší, bylo to pro ně nové. Jolík byl v šoku, plakal a třásl se a nemohl se uklidnit. Po skončení sirény je třeba čekat deset minut, kdyby padaly šrapnely ze sestřelené rakety. Pak jsme otevřeli dveře a chtěli vyjít ven. Jen co jsme otevřeli dveře, najednou další siréna. Rychle jsme zaběhli zpátky a znovu se vše opakovalo, svištění raket a rány. Samozřejmě kontrolujeme na internetu, co se stalo, jestli jsou nějaké škody a hlavně, jak jsou na tom naši blízcí, co nejsou zrovna s námi doma.
Ke své hrůze jsem zjistila, že moje dcera Keren nás chtěla překvapit návštěvou, a nastoupila do autobusu do Beerševy dvacet minut předtím, než začala raketová palba. Protože má stejně jako já staženou aplikaci, která upozorňuje na všechny sirény v celé zemi, hned viděla, co se děje. Není nic příjemného jet do oblasti, ve které se zrovna střílí, nicméně autobus pokračoval dál. Měla k nám dorazit někdy po půlnoci, byla ještě asi hodina času a palba na Beerševu ustala. Půl hodiny před tím, než měla dorazit, vidím najednou na aplikaci, že dopadla raketa u silnice poblíž oblasti, kde by se měl právě autobus nacházet.
Vyděšeně jí volám, ale nemůžu se dovolat, účastník není dostupný. Málem se mi zastavilo srdce hrůzou. Nicméně žádný zásah autobusu není hlášen. Čekám dál, Keren stále nedostupná. Deset minut předtím, než má autobus dorazit, jí chci jet vyzvednout na autobusové nádraží. Není samozřejmě bezpečné vycházet z domu ve chvíli, kdy hrozí útok raketou, ale nemůžu jí nechat jít pěšky 40 minut nebo spoléhat, že tam zrovna bude taxík, jehož majitel preferuje výdělek nad vlastní bezpečností. Nicméně Pablo prohlásil, že jede on a ať zůstanu doma. Bylo to nejdelších patnáct minut v mém životě, ale oba dorazili v pořádku, Keren s mobilem s vybitou baterkou.
Ráno jsme se přesunuli domů, a zdálo se, že už je klid, ale pak došlo ještě k dalšímu útoku. V našem bytě je krytem Jolíkův pokoj a chudák Jolík byl tak vyděšený, že ho odmítal opustit, a odmítal celý den i jíst a pít. Když to vypadalo, že je už klid, Keren zaběhla rychle vedle do supermarketu koupit mléko a chleba, a samozřejmě zrovna v té čtvrthodině, co byla pryč, najednou siréna. Celý supermaket prý hromadně odešel do krytu, bez paniky, ale rychle, zboží zůstalo na páse u rozmarkované pokladny. Po skončení sirény se všichni vrátili do fronty a placení pokračovalo, jako by se nic nestalo.
Keren má vůbec štěstí vyskytovat se mimo domov ve chvíli, kdy je siréna. Předevčírem v noci z pátku na sobotu byla také zničehonic siréna ve dvě v noci. Bylo to nečekané, už po uzavření příměří, a Keren byla v hospodě a povídala si s přáteli u piva. Najednou siréna a všichni v klidu vstali a začali se přesouvat do krytu. Keren ještě běžela k baru, kde měla telefon v nabíječce, aby si ho vzala sebou, takže se vstupu do krytu se dostala mezi posledními. Najednou se jim vysoko nad hlavami s hukotem objevily dvě rakety. Spořádaný přesun se změnil v bezhlavý úprk a zabouchnutí dveří do krytu. Pak se ozvaly rány a obě rakety byly sestřeleny protiraketovým systémem. Po skončení útoku už nikdo neměl zájem dopíjet nedopitá piva, tak následovalo placení a přesun domů. Keren dojela taxíkem, který zřejmě vyznává heslo „bussiness nade vše“, takže taxikář se nejen neschoval, ale ještě si naúčtoval neobvykle vysokou cenu i na to, že to bylo uprostřed noci. Zřejmě „raketová“ přirážka, nicméně za to riziko si to zasloužil.
Co ještě? Jeden den jsem zažila velký strach, když přítel trval na tom, že pojede do práce do oblasti, kde byly zrovna útoky. V práci mají kryt, ale 40 minut jízdy autem tam a zpět… Jednou byla siréna, když jsem byla zrovna na Skype s maminkou v Praze. Jenom jsem rychle řekla „Mami, je siréna, běžím do krytu“, zabouchla počítač a šla se schovat. Celých deset minut jsem pak doufala, že maminka bude v pořádku a nedostala strachy infarkt. To byla moje první siréna, takže jsem ještě nepřemýšlela logicky, teď bych samozřejmě popadla počítač sebou a mluvila s ní celou dobu, co jsem v krytu. Naštěstí se nic nestalo, myslím, že jí úplně nedošlo, co se děje… A jednou mě zastihla siréna v Tel Avivu na návštěvě ve starém domě, kde kryty nejsou, a není čas běžet ven a hledat ho někde na ulici. V takovém případě je potřeba sejít na schodiště a setrvat tam. Paradox je, že Telavivané na sirény nejsou zvyklí, a většina jich vůbec nereaguje a zůstane tam, kde je.
To bylo ve zkratce šest dní z celkových asi 1300 dní, po které už žiji v Izraeli. Těch zbylých 1294 dní bylo naplněných klidem a každodenními starostmi i radostmi a láskou a štěstím. A jak už jsem psala včera na mé facebookové stránce Toulky Negevskou pouští, ráno poté, co nás uprostřed noci vzbudila siréna, jsme jeli na výlet do pouště jako každou sobotu. Za prvé, ticho a majestátnost pouště vám dá zapomenout nejen na rakety, ale i na hluk města a všechny malicherné každodenní starosti. A za druhé, v poušti jste v bezpečí. Teroristé střílí jen do hustě obydlených oblastí. Často jejich primitivní rakety doletí do pole nebo do moře poblíž zamýšleného cíle, ale do pouště prostě nestřílejí, to se jim nevyplatí. Malá města v poušti si proto žijí v klidu, jako by se ani nic nedělo a jít na pěší výlet do pouště je zcela bezpečné, i když v okolí několika kilometrů není jediný kryt.
Přikládám pár fotek pokoje-krytu. Ve všech nových bytech musí být podle zákona jeden takový pokoj, ve kterém se v případě raketového útoku může rodina schovat (pokoj je i proti chemickému útoku, ale k tomu tady nikdy nedošlo). Tyto pokoje v jednotlivých bytech jsou nad sebou a tvoří komín, který by zůstal stát i v případě, že by budova byla poškozená a začala se hroutit. Fotka č. 1 ukazuje pohled do pokoje. Vypadá to jako normální pokoj, ale stěny tvoří speciální konstrukce. Bezpečnostní prvky jsou okno a dveře. Na fotce č. 2 je detail dveří, které jsou těžké a neprůstřelné. Protože okno i dveře těsní, nesmí být zavřené obojí zároveň, což je trochu nepohodlné.
V úplně nejnovějších bytech jsou dvoje dveře, jedny obyčejné a jedny bezpečnostní, a ty obyčejné se mohou zavírat. Fotky č. 3 a 4 – bezpečnostní okno za běžného provozu, se sítí proti hmyzu a otevřené na větrání. Fotky č. 5 a 6 – v případě sirény se z obou stran okna vysunou těžké ocelové desky, kterými se okno uzavře. Je potřeba to udělat rychle. Na obr. 7 vidíte okno uzavřené oběma deskami, pohled zevnitř. Poté je ještě potřeba zavřít neprůstřelné sklo, obr. č. 8. Pak zavřít dveře a jsme připraveni. Vše je třeba udělat do stanovené doby od začátku sirény. Doba se liší v různých městech podle vzdálenosti od Gazy. My v Beerševě máme, jak už jsem psala, jednu minutu.
Snad tímto článkem přispěji k tomu, že když uslyšíte v zprávách něco o raketách v Izraeli, budete vědět, o co jde, a co tady občas prožíváme. Po většinu času ale chodíme do práce a do školy, jezdíme na výlety a scházíme se s přáteli a užíváme si izraelské slunce, moře a poušť.
Helena Beinish Článek byl původně uveřejněn dne 18. 11. 2019 v internetovém deníku www.dedenik.cz. HOST DEDENÍKU – Helena: Jak se žije s raketami